Nevidomý maratonec začal běhat se psem, vypracoval se za pouhý rok


Praha - Nevidomý běžec Ondřej Zmeškal je důkazem toho, že lidská vůle dokáže překonat téměř každou překážku. I když ve dvaceti letech definitivně ztratil zrak, nevzdal se aktivního sportu a po několika letech začal spolu se svým vodícím psem Blackem naplno trénovat běh.
Za pouhý rok se dostal do takové formy, že půlmaraton uběhne za vynikajících 1:45 hodiny. "Všechno ale nebylo hned. Je za tím i každodenní trénování a moje vnitřní motivace něco dokázat," říká nezdolný sportovec z Vysočiny, který se snaží svým běháním prostřednictvím sdružení Světlo pro svět pomoci i zrakově postiženým v rozvojových zemích.
Jak dlouho vlastně už běháte?
Asi mi neuvěříte, ale poprvé jsem vyběhl na jaře minulého roku. Bude to bezmála rok, co jsem se do běhání vrhl přímo po hlavě. Myslím, že mne to nadšení jen tak neopustí.
Co pro vás bylo v začátcích běhu nejtěžší?
Nejhorší bylo určitě zjištění, že s kondicí na tom nejsem jako dřív, když jsem viděl a pravidelně sportoval. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, jak překonat to hrůzostrašné píchání v boku. Přece jenom čtyři roky „nicnedělání“ po ztrátě zraku se na mně podepsaly.
Za tréninkem je silná motivace
Kde hledat tajemství toho, že jste se tak rychle propracoval ze začátečníka v maratonce?
Jak to dělám? Sám nevím (smích). Už odmala mě atletika bavila a sport byl pro mne vždy na prvním místě. Byla jen otázka času znovu probudit svoji sportovní duši. Všechno ale nebylo hned. Je za tím i každodenní trénování a moje vnitřní motivace něco dokázat. Chtěl bych svým během motivovat handicapované, ale i zdravé, protože i oni mohou svůj závod vyhrát a to mě žene vpřed.
Jaké to je běhat jen se svým vodícím psem?
Můj vodicí pes Black se stal mýma očima. Náš vztah je o vzájemné důvěře, kterou mezi sebou máme. Nevaruje mne slovy, musím vnímat jeho chování a reakce. Byl to vlastně on, kdo se mnou běžel jako první. Snažím se mu běh udělat zábavným, abych ho neuhnal jako Emil Zátopek svého vlčáka.
Co se vám nejvíc líbí na běžeckých závodech?
Poprvé jsem se na start postavil loni v září. Okamžitě mne pohltila atmosféra, která na závodech panuje: tisíce běžců na startu, kteří sdílí stejný zájem. Je úžasné, když mne při běhu ostatní běžci poplácají po zádech nebo když slyším hlasité fanoušky. Vždy to podpoří moje snažení.
Vodiči občas chytají překvapení
Často měníte vodiče. Je běhání s různými traséry stejné, nebo vám to přináší komplikace?
Každý trasér je jiný a to mě na tom baví, protože rád poznávám nové lidi. No, ale určitě je to i o vzájemné souhře. Každý má jiné tempo, je jinak vysoký, a tak sladit krok může být obtížnější. Někteří traséři mi taky občas přichystají na trase různá překvapení. Někdy se zapomenou zmínit, že se mám vyhnout větvi, jindy mne hecují, ať si plácnu s fanoušky. Nejdůležitější ale je, abychom do cíle doběhli oba.
Jak jste se dostal k běhání pro sdružení Světlo pro svět, které se věnuje pomoci zrakově postiženým v rozvojových zemích?
 K běhání pro Světlo jsem se dostal přes dobrovolnici a trasérku Jitku Křížovou, která mne oslovila, jestli bych nechtěl dělat ambasadora této organizaci. Mně se tato myšlenka moc líbila. Přišlo mi úžasné podpořit dobrou věc, když vím, že tohle snažení může někomu navrátit zrak. Proto jsem si loni v Praze zaběhl svůj první větší závod na deset kilometrů v barvách Světla pro svět a hodlám v tom nadále pokračovat.
Jak se těšíte na dubnový půlmaraton v Praze?
Musím se přiznat, že se nemohu dočkat! Startovné na tento závod byl od Světla krásným narozeninovým dárkem. Opravdu mne moc potěšil. Už teď se těším na tu úžasnou atmosféru, která nejde popsat do těchto pár řádků, to musíte prostě zažít!
Ale vy jen neběháte. Je pro vás běžecké lyžování hodně rozdílné od běhání?
Zúčastnil jsem se běžkařských závodů vyhlášené Jizerské padesátky. 50 kilometrů jsem ale neběžel, startoval jsem na desetikilometrové trati. U běžkování jsem aspoň zúročil své naběhané kilometry v nohách, ale ruce jsem po závodě cítil opravdu hodně. Při tomto sportu zapojím zas jinou část těla. Co bych zmínil za rozdíly při běžkování…  Snad jen, že mne drží stopa. Když z ní náhodou vyjedu, je opravdu zážitek se poslepu do ní znovu dostat. Proto děkuji moc trasérce, která tuto úlohu navigování zvládla absolutně bravurně.
Myslím, že běžkování ale nebude poslední sport, který se chci naučit. Láká mne také tandemové kolo a snad se někdy dostanu i k plavání. Kromě toho o svých sportovních zážitcích píši na svém blogu (zde). Jsem velmi vděčný, že se mi sport opět vrátil do života, protože mi dává nové možnosti. Také jsem se díky tomu potkal se skvělými lidmi, kteří mne v mém úsilí rádi pomáhají. Bez jejich podpory by to všechno nešlo!

Vyhledejte si ten nejlevnější Hotel se slevou až 80% !

Nejčtenější zprávy