Před deseti lety získal Bauer v čertovské fujavici olympijské stříbro. Dnes se český běh trápí


Praha - Dnes je tomu přesně deset let, co se běžec na lyžích Lukáš Bauer na Zimních olympijských hrách v Turíně radoval po závodu na 15 kilometrů ze stříbrné medaile.
V letošní sezoně se podobného výsledku zatím nedočkal. Především proto, že tři měsíce si léčil nejprve zlomený prst a potom zlomená žebra. V posledních dvou týdnech se do lyžařské stopy vrátil a v závěru sezony chce současné závodní manko aspoň částečně smazat. "Při běhu nějaký zásadní zdravotní problémy nemám, po závodě žebra trochu cítím, ale jinak mě bolí jen nohy a ruce,“ usmíval se v rozhovoru pro Aktuálně.cz úřadující vicemistr světa na klasické padesátce. Uplynulo deset let od vašeho životního úspěchu. Vzpomenete si ještě na tento váš stříbrný olympijský závod?
Jistě, na to se nedá zapomenout. Před olympiádou jsem spolupracoval s psychologem a do Turína odjížděl s medailovými ambicemi. Běželo se ve fujavici a v nevyzpytatelné stopě, ale díky servismanům na perfektně připravených lyžích. Říkalo se, že to byl čertovský závod, v němž olympijské zlato obhájil už pětatřicetiletý, ale stále výborný Estonec Veerpalu.
S Němcem Angererem a Rusem Ročevem jsme ještě kolem desátého kilometru byli za ním ve slibném kontaktu, ale nakonec jsem v této marné snaze zůstal sám. Skončil jsem sice o 14 vteřin druhý, ale nesmírně šťastný, splnilo se mé medailové přání. Když jsem ve třetím kilometru předjel Švéda Södergrena, tak jsem věděl, že je to můj den, ale musím přiznat, že na trati to bylo v nesmírně obtížných povětrnostních podmínkách obrovské trápení, o vůli a bojovnosti. Můžete srovnat tehdejší situaci v českém běžeckém lyžování se současnou?
Hodně se toho změnilo. Tehdy měl na olympiádě náš jedenáctičlenný tým kromě hokeje nejpočetnější zastoupení. Šest se nás v jednotlivých závodech vešlo do první desítky. I další dva roky mohu označit jako nádherné.
Současnost má ke spokojenosti daleko, vždyť například o uplynulém víkendu se z českých běžců představili ve Světovém poháru jen Jakš a Nováková a oba skončili v poli poražených. Máme však několik nadějných mladíků, takže by byla škoda, kdyby svoji šanci nevyužili. Lyžování je však o velké dřině, takže nelze doma sedět na gauči a čekat na medaile.
Před dvěma týdny jste v rakouském Seefeldu v závodě na 65 kilometrů skončil osmý. Čekal jste tak pěkný výsledek?
Nečekal, vždyť to byl vůbec můj první dálkový běh v letošní sezoně, ke kterému jsem nastupoval s velkým respektem. Nemám nic natrénováno, zlomená žebra mně dva měsíce nedovolily ani posilovnu. A to jsem ještě v závěru závodu bojoval o šestou příčku, ale křeče do třísel mě přibrzdily. Měl jsem však dobře namazané lyže a vyhovovala mně i tamější kopcovitá trať, kterou mám v oblibě. Mohl jsem tedy být spokojen. Nejvíc mě těšilo, že se mi podařilo držet nasazené tempo a zařadit se do elitní desítky.
Minulou sobotu jste v Toblachu v závodě Ski Classics na 32 kilometrů dojel na 27. místě. Jaký to byl závod?
Pokud jde o trať, tak úplně jiný, než v Seefeldu. Roviny bez kopců nemám rád a mé obavy se potvrdily. Navíc jsem skoro celou trať běžel sám. Už na startu jsem si říkal, že budu spokojený, když skončím do třicátého místa, což se také naplnilo. Není to samozřejmě žádný skvělý výsledek, ale rozladěný z něj nejsem.
Jaký je váš nejbližší program?
Vedení úseku běžeckého lyžování projevilo zájem, abych se o tomto víkendu zúčastnil třicetikilometrového závodu Světového poháru ve finském Lahti. Původně jsem o tomto reprezentačním startu neuvažoval, vždyť se pořád po tříměsíční přestávce teprve rozhýbávám, ale nakonec jsem svolil. Sám jsem však zvědavý, na co budu stačit.
Tímto závodem letošní sezonu také uzavřete?
Kdepak. Koncem února se ještě vydám do zámoří, kde se v průběhu dvanácti dnů zúčastním osmi závodů Tour de Canada. Na programu jsou dva moje neoblíbené sprinty a potom dalších šest závodů, z nichž nejdelší je třicetikilometrový. Bude to určitě hodně náročné, ale když už jsem konečně v přijatelném zdravotním stavu, tak toho chci aspoň v závěru letošní zimy využít.
A s jakými představami se do Kanady vydáte?
Především s velkým přáním, aby mé tělo po dlouhé nečinnosti tuto velkou zátěž bez větších problémů vydrželo. A pokud nebude nic namítat, tak bych byl moc rád, kdyby se mi podařilo bojovat o pozici v TOP 10, tedy jako v Seefeldu. Ale upřímně řečeno, už dnes vím, že spokojen budu i s umístěním do dvacátého místa.