Nejdelší pláž světa je Cox’s Bazar

Není ani nejkrásnější, ani ne tak úplně čistá, zato je opravdu nejdelší na světě. Stodvacetikilometrová pláž letoviska Cox’s Bazar hostí zatím málo cizinců a místní si vodní radovánky užívají jen velmi opatrně.


Cox’s Bazar je jediným turistickým letoviskem v Bangladéši. V zemi, kde polovina populace žije pod hranicí chudoby, není turistický ruch příliš zatěžovaným odvětvím. A tak všichni ti, kteří disponují finančními prostředky, většinou obyvatelé rozvíjející se střední třídy z dvou největších měst Dháky a Čitágáonu, jezdí na tuzemskou dovolenou sem na pobřeží Indického oceánu. Největším a zřejmě jediným lákadlem je zdejší písečná pláž. Sice příliš neoplývá čistotou a chybí jí romantické pozadí kokosových palem, zato drží primát coby nejdelší pláž světa. Po jihovýchodním pobřeží se bez přerušení táhne v délce 120 km. Zimní měsíce jsou hlavní turistickou sezonou. Především v únoru je zdejších 10 000 hotelových lůžek plně obsazeno.


Plavání po bangladéšsku


Zahraniční turisté se do Bangladéše příliš nehrnou. Z cizích návštěvníků dosud převládají hlavně humanitární pracovníci. Pro většinu cestovatelů je Bangladéš stále jen synonymem chudoby a přelidnění. Před několika lety se v Cox’s Bazaru otevřel první pětihvězdičkový hotel a vláda se snaží zlepšit místní infrastrukturu. Vše je však ještě na hony vzdáleno standardu přímořských letovisek nedalekého Thajska či Šrí Lanky.


Typickým příkladem je místní chaotické letiště, nedaleko městského centra, sloužící pár vnitrostátním spojům z Dháky a Čitágáonu. Nejbližší cesta na pláž ze severní části města vede přímo přes ranvej, kde se tedy v klidu procházejí lidé, projíždějí cyklisté, kolem se pasou krávy a prohánějí psi. Když přistává letadlo, ozve se z řídicí věže siréna, lidé se pomalu uklidí na stranu a pár policistů vyběhne vykopat z tarmarku nic netušící dobytek.



Do devíti hodin ráno po bílém písku pendlují bosí muži a sbírají mušle, které tam zanechal odliv. Ze svého úlovku pak v nedalekých chýších sestavují náhrdelníky, náramky a jiné ozdoby, jež pak vnucují zdejším návštěvníkům. Na mělčinách chytají skupinky rybářů s dlouhými sítěmi drobné rybky. Pak se z hotelů vyvalí davy turistů. Samozřejmě bangladéšských, ty zahraniční spočítáte na prstech jedné ruky. Plavky tady neznají; muži se koupou v tričku a šortkách a ženy v barevných sárí nebo šalvár kamízech, dlouhých blůzách s pytlovitými kalhotami.


Málokdo umí opravdu plavat, většinou si jen dětsky hrají ve vlnách s vodou nejvýše do pasu. Když si jdu zaplavat jen tak v plavkách, hned se kolem mě tvoří dav zvědavců, někteří si mě i fotí. Taková situace je kvůli nízkému počtu zahraničních návštěvníků běžná v celé zemi, hlavně pak na venkově. Většina lidí nemá žádné zábrany a dokáže na exotického cizince bez hnutí civět třeba půl hodiny.


Výlet lodí


Ráno za odlivu je přístav v Cox’s Bazaru jedno velké bahniště. Dřevěné molo končí po několika metrech a dál k lodím čekajícím na vodě se musí dojít asi po dvaceti úzkých pramicích spojených k sobě tak, že vytvářejí jakýsi chodník. Za přechod se platí a ti nejchudší se tedy raději brodí po kolena sahajícím bahnem. Velké dřevěné bárky s prohnutou palubou tady slouží jako převozy na sedm kilometrů vzdálený ostrov Maheškhálí.


Dostávám se na loď mezi prvními, a tak se můžu pohodlně rozvalit na prázdné přídi, naivně doufaje, že v této poloze dojedu až na ostrov. Za hodinu a půl je plavidlo přecpané k prasknutí. Kapitán patrně usoudil, že víc pasažérů už se sem nevejde a nahazuje v podpalubí motor. Výfuk je vyveden nahoru přímo doprostřed paluby a hustý černý kouř zamořuje záď, která je vyhrazena ženám. Přesunout se však není kam. Všichni sedí na zemi nebo na svých zavazadlech natěsnáni jeden vedle druhého. Za hodinu přirážíme k molu na ostrově a doposud klidné osazenstvo se jako stádo valí z lodi. Pak berou útokem čekající rikši a ty je rozvezou po celém ostrově.



Maheškhálí se už v 17. století stal oblíbeným terčem Portugalců a pirátů z kmene Moghů, kteří často pustošili pobřeží Bengálského zálivu. Mnoho Moghů se zde usadilo a s nimi přetrvává i romantika pirátského ostrova. V zálivu obklopeném palmovými háji kotví staré bárky a sampany, rybáři zápasí s těžkými sítěmi, na trhu ve městě se prodávají čerstvé i sušené ryby a ve vesnicích kouří moghské babičky krátké doutníky.


Maheškhálí je jedním z mála míst v Bangladéši, kde hinduisté a buddhisté svým počtem převládají nad muslimy. Ostrov totiž není nijak zvláště významný nebo bohatý, a tak jej vyznavači Alláha přenechali ostatním náboženským menšinám. Chloubou místních hinduistů se stal Adinath, ášram zasvěcený Šivovi, stojící v lesích na severu. Hlavní dominantou ostrova je pak buddhistická stúpa se sochami čtyř psů vystavěná uprchlíky z Barmy na zdejším nejvyšším kopci. Seshora lze přehlédnout skoro celý ostrov se zelenými pahorky, čtvercovými rýžovišti a solnými poli i roztroušenými hliněnými domky.


Vražedné cyklony


Přírodní katastrofy jsou v Bangladéši, nejhustěji zalidněné zemi světa, jedněmi z největších zabijáků zdejší populace. Pravidelné záplavy v monzunovém období zatopí až dvě třetiny země. Většina celé oblasti leží jen několik metrů nad mořskou hladinou, postupující vodu tak nic nezastaví a není ani kam utéci. Zvláště jihovýchodní pobřeží pak leží v nejnebezpečnější zóně pravidelně postihované cyklony. Ničivým vichřicím nestojí v plochém terénu nic v cestě a v přelidněné zemi pokaždé napáchají nepředstavitelné škody.


Za nejhorší se stále považuje cyklon v roce 1970, při němž zahynulo téměř půl milionu lidí. Od té doby vláda systematicky budovala proticyklonové kryty. Jedná se zpravidla o pevné betonové budovy, které často slouží i jako školy nebo úřady. Když roku 1991 přišel další, daleko silnější cyklon, oběti na životech nebyly díky novým krytům a uměle zvýšeným břehům vyšší než před dvaceti lety, i když 150 000 mrtvých je stále hrozivé číslo.



Maheškhálí byl jednou z nejhůře postižených oblastí - z padesáti tisíc obyvatel ostrova zahynulo téměř patnáct tisíc lidí. Subril, třiadvacetiletý student bengálštiny, kterého jsem tu potkal, má ten den živě v paměti: „Celá naše rodina se s několika ostatními schovala do krytu - naší základní školy. Vítr však zvedl obrovské vlny a ty budovu zaplavily. Většina lidí se vevnitř utopila. Já uměl plavat, dostal jsem se ven, chytil se kmene palmy a nepustil se, dokud nebylo po všem. Z osmnácti členů naší rodiny jsme přežili tři.“