Kolonizace Peruánské Pucallpa v plném proudu

Před půlstoletím to byla vesnice, nyní je peruánská Pucallpa 300tisícové město, které stále roste. Návštěva tohoto místa dokládá, jak člověk proniká i do ještě nedávno odlehlých kousků divočiny.


Čech, kterého adoptovali indiáni, po čtvrt století vyslyšel volání náčelníka k návratu. Tady všude byla ještě před čtyřiceti lety hustá džungle,“ rozhazuje kolem sebe rukama šedesátník Carlos Díaz Inguzma. Projíždíme plantážemi, kde za sebou v pravidelných rozestupech stojí v pozoru palmy olejné.


Luis Ruiz na to reaguje: „A těch ptáků co tu bývalo!“ „Na stopu jaguára dnes už nenarazíš,“ pokračuje v litanii první z mužů. „I těch hadů je tu proti dřívějšku málo,“ poznamená druhý, ale pak ekologickou agitku rázně utne: „Ale co, zvířata za mě účty nezaplatí. Z něčeho je potřeba žít.“


Bývalá oblast nikoho


Tak se dá ve zkratce shrnout současnost peruánské Amazonie. Muži jako Carlos a Luis sestupují z přelidněných And do nížiny na východě a v pralese hledají možnosti, jak se uživit. Oni dva se uchytili jako drobní pěstitelé palmy olejné, která má pro pestrost rostlinných a živočišných druhů likvidační následky.


Ale pro ně, stejně jako pro většinu peruánské společnosti je Amazonie, která tvoří 61 procent území republiky, prostorem k dobytí. Čtyři století po pádu incké říše to byla ignorovaná dálava, kam odcházeli jen misionáři, hledači kaučuku nebo vzácných dřevin, antropologové a podobní dobrodruzi. Ale od 60. let je kolonizace, do které jsou zapojeny masy, v plném proudu. Připomíná to dobývání Divokého západu v kulisách 20. a 21. století.


Letiště na náměstí


Peru patří desetina rozlohy celé Amazonie a na tom ohromném teritoriu 780 000 km2 sídlí jen 1,5 milionu osob, tedy zhruba pět procent tamní populace. Takže prostoru se zdá být ještě více než dost. Proč se pozastavovat nad tempem kácení, když se pila nedotkla devíti z deseti stromů, ptají se Peruánci bohorovně.


O rychlé devastaci tamního životního prostředí a kultur tamních indiánů se sice co chvíli mluví v médiích, ale odpovědí na takovou kritiku jsou hospodářské argumenty. Například dvojnásobný prezident Alan García, který po přestávce bude v červnu na nejvyšší úřad aspirovat znovu, napsal před časem zajímavý článek.


Amazonským indiánům, kteří po tisíciletí žili v souladu s přírodou, v něm vytkl, že ji neumí efektivně využívat, a že tam proto musí pustit ty, kteří to umí. Jako třeba Carlose, který před svou kariérou „palmoolejáře“ vyhledával pro dřevorubce v divočině nejhodnotnější stromy anebo pro mafie pěstoval koku na výrobu kokainu.


„Když jsem před čtyřiceti lety do Pucallpy přišel, tak tam až na pár výjimek nebyly cihlové domy a kromě hlavní ulice jsi při sebemenším dešti zapadl po kotníky do bláta. Naopak za sucha se všude neuvěřitelně prášilo,“ vypráví Carlos o městě, které je centrem dění v této části Amazonie. Ještě před půlstoletím to byla jen větší vesnice, kde nejvyšší budova měla dvě patra. Ale nyní je to 300tisícová aglomerace, která bujaře bobtná do šířky i do výšky.


Jeho další kolega z řad pěstitelů palmy Roberto Angulo García prudký růst města ilustruje slovy: „Když jsi dříve v Limě sedl do letadla směr Pucallpa, osobně jsi znal nejméně polovinu pasažérů. Dnes jsi rád, že narazíš alespoň na jednoho známého. Stroj pak přistál přímo na hlavním Plaza de Armas, na kterém jinak běhala kuřata a kluci hráli fotbal.“


Výspa v džungli


Nechce se tomu věřit, když dnes člověk stojí na témže místě před povedenou moderní katedrálou, která má průčelí ve tvaru gotického okna. Na náměstí jsou plně obsazené lavičky, sochy, udržované trávníky, množství restaurací. Až když to člověk po pěší zóně opatřené malými vodotrysky vezme k majáku s mozaikami tropické přírody na nábřeží Ucayali, vidí onu blátivou minulost.


U řeky, která se o stovky kilometrů po proudu spojí s dalšími toky v Amazonku, nosiči skládají do bahna obří trsy banánů a rybáři vystavují svůj úlovek. O kousek dál je vidět, jak se Pucallpa vzmáhá. V přístavu mají osm jeřábů na náklad objemného karga. Při mé první návštěvě před sedmi lety tam nebyl ani jeden. Také tam nebyly žádné shopping mally s multikiny, dnes tam mají dva „chrámy konzumu“ kousek od sebe.


Přístav v Pucallpě. Před pár lety tu nebyl ani jeden jeřáb, dnes je jich tu osm.


Hlavním dopravním prostředkem jsou nadále motorky s malým přívěsem, ale aut za tu dobu také povážlivě přibylo. Zato jezero Yarinacocha, u kterého se koncentrují restaurace a kluby, je tak špinavé, že už v něm nejde ulovit žádnou rybu. Výspa v džungli se stala obyčejným peruánským městem se všemi plusy i minusy.


Konec okliky přes Panamu


O jejích dějinách si povídám v kavárně při pití džusu z lokálního ovoce jménem camu camu se spisovatelem Waldemarem Soríou, který se sem kvůli klimatu přestěhoval z pošmourné Limy před 35 lety. Soría se ve svých knihách věnuje výhradně Amazonii, její historii a legendám.


„První zmínka o Pucallpě je z roku 1854, kdy se jezuité po morové epidemii pokusili udělat sčítání obyvatelstva i v těch nejzapadlejších částech Peru. Na místě dnešní Pucallpy stalo jen osm chýší. Jejich obyvatelé z etnika Šipibo před výpravou začali utíkat, padre Fernando Pallares je však přilákal tím, že začal hrát na harmoniku. Jeho tlumočníci mu sdělili, že osada se podle barvy půdy nazývá Červená země, což se kečuánsky řekne Pucallpa,“ líčí energický sedmdesátník v klobouku.


Byla to zapadlá osada, kde dávali jaguáři dobrou noc. Nic se tu nedělo, než se v Limě rozhodli, že potřebují vybudovat pořádnou pozemní komunikaci, která by spojovala pacifické pobřeží s Amazonií. Hrozilo totiž, že ji zaberou sousední státy. „Když se Peru v roce 1932 ocitlo v pralesním konfliktu s Kolumbií, musela armáda naložit zbraně v Limě, přes Panamský průplav poslat k ústí Amazonky a po ní svým jednotkám,“ popisuje okliku historik.


Volba pro umístění strategického přístavu padla po složitém hledání autem sjízdného sedla na Pucallpu, ke které je Ucayali bez problémů splavná. Silnice se stavěla šest let, dělníky musela před útoky Kašibů-Kakataibů chránit armáda. Provoz byl zahájen 7. prosince 1943. „Toto datum se dá považovat za faktický den vzniku Pucallpy,“ říká Soría.


Co vše změní silnice


Nejdříve to byla jen vyválcovaná vozovka, jejíž úseky se za deště staly neprůjezdnými, pokud je prudké deště rovnou nestrhly. Cesta do metropole trvala nejméně den, ale často se změnila třeba i v týdenní odyseu.


Zvláště neprůjezdnou se stala v době maoistického povstání Světlé stezky na přelomu 80. a 90. let, kdy na ní rebelové přepadali z politických i kriminálních důvodů projíždějící vozidla. Dnes, když řidič na kvalitním asfaltu přišlápne plyn, může být v 800 kilometrů vzdálené Limě už za dvanáct hodin. Amazonie se díky tomu postupně dostala na pobřeží třeba ve formě svého ovoce a specifické kuchyně.


Ale hlavně – silnice přivedla do Amazonie Peruánce. Je to páteř, ze které se do okolní džungle rozbíhají odbočky jako nepravidelná žebra a na ně navazují další cesty, které se zabodávají dál do hloubi mezi stromy. Po nich se do netknuté vegetace vydávají dřevorubci, kteří místo plošného kácení hledají ty nejdražší kousky, jež pak nelegálně prodají v sousední Brazílii.


Takové mahagonové dřevo už se dnes v Peru najde jen v těch nejodlehlejších koutech. „Je to taková pro laika neviditelná degradace pralesa,“ říká biolog Dani Rivera Gonzáles. Podle údajů Světové banky se v této zemi 80 procent stromů pokácí nelegálně.


Mafie na to mají své finty. Třeba po desetiletí stále prodávat nekonečné kubíky z pouhé hektarové výměry nebo nezákonně získané vzácné stromy deklarovat jako dřevo, které přinesla řeka. Co na tom, že některé jsou tak těžké, že po vodě neplavou. „Tím, že se u nás dá každé nařízení načerno obejít úplatkem, si prales likvidujeme závratnou rychlostí,“ povzdychne si s tím, že dalšími velkými destruktory vegetace jsou hledači ložisek ropy a zlata, ať už mají povolení, nebo ne.


„Jednou vykácené prostory lze zase zalesnit, ale je to velice pracné a nákladné. Půda má velmi úrodnou jen jednu vrstvu na povrchu vzniklou z tlejících listů. Pod ní je však velmi chudá zemina. Všimněte si, že tropické stromy proto nemají kořeny jdoucí do hloubky,“ říká s tím, že pro intenzivní zemědělství je nevhodná.


Horalové v nížinách


To však nikdo nevysvětloval lidem z hor, kteří se po dokončení silnice mohli velmi snadno přesunout do teplé nížiny. Od dob diktátora Juana Velaska, který vládl v letech 1968–1975, byli obyvatelé z chudých krajů vyzýváni, aby přesídlili do míst, kde je půda za hubičku. Vždyť kraje na východ od And byly podle politiků v Limě „prázdným prostorem“.


Na rozdíl od Indonésie nebo Malajsie, kde džungli důsledně vyholily plantáže palmy olejné, nemají v Peru deforestaci na svědomí velcí investoři, ale drobní zemědělci.


Tím, že jako horalé tamní přírodu neznali a že půdy se zdálo nekonečně moc, postupovali tím nejjednodušším způsobem. Vyžďářili si několik hektarů pralesa, kde pak zaseli svoji kukuřici nebo rýži. Když po pěti deseti letech přestali mít dobrou sklizeň, vypálili zas další pole o něco dál.


Neporadil ani stát. Naopak hloupě nabádal k tomu, aby se z Amazonie udělala pastvina pro dobytek, do čehož se spousta podnikavců po hlavě vrhla. Dnes je při jízdě od hor do Pucallpy výjimkou vidět shluk stromů, protože les po obou stranách silnice musel ustoupit pastvinám. Bohužel na nich není vidět ani žádná kráva, protože vykácené plochy úplně zarostly travinou, která je pro skot nepoživatelná.


Indiáni? Dlouho jen součást přírody


„Říkalo se, že džungle je země bez lidí pro lidi bez země. S indiány do 70. let, kdy konečně dostali občanky, nikdo nepočítal. Byli prostě součástí přírody,“ říká antropolog a prezident neziskovky CEDIA Alberto Romero Ramón.


Jeho organizace se snaží pomoci původním obyvatelům, aby jejich vesnicím byly přiděleny co největší výměry (pro komunitu o patnácti rodinách 10 až 15 tisíc hektarů), aby mohli alespoň částečně pokračovat ve svém tradičním lovecko-sběračském způsobu života. Ovšem až na několik desítek „mohykánů“, úmyslně izolovaných před naší civilizací v hloubi pralesa, je naprostý návrat do minulosti nemožný.


I amazonští indiáni běžně používají vymoženosti dnešní doby jako mobily či aspirin a rozhodně se jich nechtějí vzdát. Mnoho z nich už ani neovládá jazyk předků, natož aby si dokázali v lese něco sami ulovit. Místo toho se stali výrobci suvenýrů, příliš mnoho jich nekontrolovaně holduje alkoholu.


Když s výše citovaným historikem Soríou popíjím na hlavním náměstí Plaza de Armas další ledový džus, tentokrát z ovoce cocona, přiblíží se k nám drobná indiánka v blankytné halence. Stejně jako desítky dalších stejně oděných žen nabízí po centru města za pár drobných šperky a hudební nástroje vytvořené z přírodních materiálů. Přes několikeré odmítnutí jejího zboží dokáže pět minut stát němě u našeho stolu s nadějí, že se ustrneme. Když se tak nestane, nepohne se v jejím zkrabatělém obličeji ani vráska a beze slova nás opustí.


Zločiny na indiánech


Soríu to vede k tomu, aby sebemrskačsky vylíčil, jak se pokřesťaňštění Peruánci, kteří sami mají většinu krve indiánskou, na domorodcích z pralesa dopustili řady zločinů.


„Nejhorší byla léta kaučukového boomu na přelomu 19. a 20. století, kdy si tu podnikatelé zotročili celé vesnice. Nutili muže v džungli sbírat kaučuk, zatímco drželi jako rukojmí jejich rodiny. Jeden kmen štvali proti druhému. Vzpoury trestali vyvražděním celé komunity. Počet obětí nikdo přesně neví. Mrtvých indiánů byly desetitisíce,“ vysvětluje jeden z důvodů, proč si původní obyvatelstvo pralesa dodnes udržuje od peruánského národa odstup.


Neusnadňuje jim to ani většinová populace, která na ně hledí s rasistickou nadřazeností jako na divochy. Největší zájem o indiány kromě antropologů projevují misionáři především různých protestantských církví. Jejich „bohulibou“ činnost lze bez váhání označit za brutální vymývání mozků, protože se jim jejich od předků předané znalosti pralesa snaží plně nahradit svojí – často svéráznou – interpretací slov z bible.


Až dojde dřevo


Na postavení a následném zkvalitnění silnice nejvíce vydělala Pucallpa. Zpočátku expandovala bez jakéhokoli urbanizačního plánu jako obří slum. Dnes tu však mají nemocnice, univerzity a hlavně vlastní samosprávu, a tedy i finanční autonomii, kterou si zdejší občané vystávkovali na přelomu 70. a 80. let. Do té doby patřili pod Iquitos, který je vzdálenější než Lima.


Ale zatímco dříve se do Pucallpy hnali lidé, kteří chtěli farmařit, dnes mají nově příchozí jiné podnikatelské plány: otevřít restauraci, dělat kadeřníka, dovážet z hor brambory. Prostě nabídnout služby, které by využily boomu, který město zažívá.


„Jenže co bude s Pucallpou, až dojde dřevo?“ kysele se směje Soría. „Nelegální kácení je vedle přeshraničních kšeftů s kokainem hlavním pohonem lokální ekonomiky. Ano, hodně se tu staví. Třeba hotely, které jsou vždy plně neobsazené a slouží jen jako pračka nelegálně získaných peněz,“ konstatuje.


V peruánské Amazonii se nevyrábí nic s přidanou hodnotou. Stát se proto snaží přivábit investory, aby si zřídili filiálky v tomto odlehlém koutě planety. Jeho hlavní plus je, že se ve všech provinciích na východ od And neplatí daň z přidané hodnoty.


Problém však představuje skutečnost, že centrální úřady netuší, co od Amazonie vlastně chtějí. Na jednu stranu by si ji přály využívat pro ekoturistiku, ale zároveň podporují těžbu ropy a investice do plantážových monokultur. Jistě by šlo při té obří rozloze dělat obojí, ale dosud neexistuje zonifikace území, aby se určilo, která část pralesa je obzvláště cenná a kde je naopak možné vysázet lány ananasů nebo postavit vrt. Kvůli chaotičnosti peruánské administrativy pokračuje kolonizace víceméně divoce, což je pro Amazonii tím nejhorším možným scénářem.