S Bárou hrajeme partnery už od Racka. A to už je dnes film pro pamětníky, říká Radek Holub


Titul Začínáme končit napsal francouzský herec a dramatik Sébastien Thiéry. Hlavní mužskou roli si napsal pro sebe – pana Baumana, jemuž se zdá, že jeho manželka stárne příliš rychle.
Zatímco ostatní ji vidí takovou, jaká je, tedy jako atraktivní čtyřicátnici, manželovi v podání Radka Holuba připadá, že snad žije po boku manželčiny babičky. Mladou i starou „verzi“ manželky si zahrála Bára Hrzánová. Tento režijní nápad Lídy Engelové příjemně překvapil i samotného autora.
Na konci hry manžel konečně zjistí, že jeho manželka není tak stará, jak si myslel, a vrací se k ní. Jenže ještě několikrát se manželka v jeho očích změní – na starou a zpět na mladou. „Stará? Mladá? Ku*va s kým já dneska na tu večeři odejdu?!“ vykřikne v závěru nešťastně pan Bauman.
Po takovémto závěru hry se mi vkrádá otázka: V jaké verzi vidíte manželku vy?
Radek Holub: Mladou, mladou, rozhodně mladou!
Ha, ha, to říkáte tedy hodně přesvědčivě…
Mladou? Starou? Ku*va, která se mnou dneska odejde?!
Často se spolu objevujete na jevišti, většinou v roli manželské dvojice. Jde si vůbec ve vašem případě nenosit práci domů?
Snažíme se ji domů nenosit. Ale tahle komedie je taková ta rychlá francouzská konverzačka, kde repliky musí cvakat. Takže než začalo zkoušení, říkali jsme si doma texty, abychom si pak na jevišti neskákali do řeči. Ale nějaké naše pohledy na inscenaci, tak to si fakt netaháme domů.
Takže domácí příprava...
Ano, domácí příprava. Pak jsme to přinesli na první zkoušku a režisérka Lída Engelová nám to vzala, hodila na hlavu a učili jsme se to znova. 
A co třeba vymýšlení nápadů, co by se dalo v inscenaci vylepšit, použít? To doma neprobíhá?
Ne, vymýšlení nápadů ne, to děláme na zkouškách v divadle.
Bára Hrzánová v inscenaci představuje starou i mladou verzi manželky. Ve francouzském originále to hrají dvě ženy. Tím se ale inscenátoři připravují o mnoho point, které jste vy s paní režisérkou do představení dali, nepřijde vám?
Ano. On si tu mužskou roli napsal autor sám pro sebe a ženské ho moc nezajímaly. Tak napsal jednu starou, jednu mladou a ještě jednu malou roli a hrál si v tom jako mezi vejci. A režisérka Lída Engelová má ráda Báru, no, to já tedy taky, tak jí dala obě role. Přijde nám to tak lepší a logičtější.
Kdybyste měl tuto novou hru srovnat s vašimi předešlými setkáními na jevišti v roli partnerů - ať již to byly Petrolejové lampy nebo Ženitba? Co vám více sedlo?
No, v Ženitbě jsem Báře utekl. V Začínáme končit neuteču...
Jak dnes vzpomínáte na legendární představení Léblova Racka, kde jste se setkali poprvé? Přece jen se v Divadle Na Zábradlí uváděl před více jak dvaceti lety.
Ono se to dneska už i učí. Moje neteř studuje divadelní vědu a pouštějí si tam staré záznamy inscenací...
...takové filmy pro pamětníky...
No, nechci říkat přímo filmy pro pamětníky, i když vlastně skoro jo. Jsou to záznamy inscenací, co a jak se tenkrát v těch devadesátých letech hrálo. Racek je mezi nimi.
O Rackovi se říká, že je to začátek postmoderny v českém divadle. Cítíte ho jako takovýto zásadní zlom?
Režisér Petr Lébl hru hodil někam úplně jinam, nic takového tu před tím nebylo. Navíc Leoš Suchařípa nám to nádherně přeložil a i v tom hrál. Byl to zásadní zlom i pro nás s Bárou, protože u této inscenace jsme se seznámili a začali jsme spolu chodit. Byla to jedna z nejkrásnějších ér, co jsme prožili. Pracovali jsme velmi intenzívně, protože jsme ještě neměli rodinu, ale jenom práci.
Zajímavý vztah jste prožili také v proslulém dramatu Petrolejové lampy, kde jste jako Pavel paralyzovaný syfilitidou zůstal na krku své ženě Štěpce, kterou hrála vaše manželka...
No, to tedy ano. Ale moc jsme si to užili, protože hru režíroval Juraj Herz. Je to náš kamarád a dělá se nám s ním hrozně dobře. Jelikož jsme na volné noze, nehledáme si hry, hledají je pro nás lidé, kteří nás mají rádi a myslí na nás. Jsme hrozně rádi, že s nimi můžeme dělat, protože to znamená, že se s nimi dva měsíce setkáváme na zkouškách. To je ta nejkrásnější fáze.
Pak ale tato fáze skoční a hra jde před diváky...
Ano, to je docela zásadní fáze. Protože teprve divák s námi hru dotvoří. U tragédie je ten tvar celkem předem daný, ale u komedie je divák velmi důležitý. Je to další partner, který do již vystavěných věcí vstupuje. A vstupuje do nich velmi razantně. A člověk si pak řekne: Á, tady je to jinde, tady musíme jinak.
Takže inscenace dotváříte i po zkouškách a po premiéře?
Ano, každá inscenace se ještě vyvíjí. Navíc každé publikum chce vidět jiné představení, ostatně každý divák vidí jiné představení, záleží na jeho životní zkušenosti.
Když jsme zmínili Racka, berete to jako vrchol své kariéry? Nebo je jím Cyrano, Romeo...? A není to vlastně břímě mít umělecký vrchol na začátku kariéry?
Já vůbec to neberu jako vrcholy, nehodnotím, co je lepší. Herecké výkony jdou těžko měřit. Já mám takovou tu dětskou Thálii...
Co to je "dětská Thálie"?
No taková ta pro umělce do 33 let. Bára má Thálii za Hrdého Budžese. Někdo to v naší branži poměřuje těmito cenami, ale mi to s Bárou neděláme. Podle nás to nejde ani měřit ani vážit. Není to běh na sto metrů ani jiná sportovní disciplína.
V Ungeltu nyní ecelujete ve hře Expres na západ. Ve strhujícím dramatu vy, bývalý trestanec, zachráníte univerzitního profesora - Františka Němce -  před sebevraždou. Přijde mi, že mnozí televizní režiséři asi málo chodí do divadla, když vám často dávají stále podobné role bizarních podivínů...
No jo, to už asi lepší nebude, s tímhle ksichtem. Ale dostávám i komediální příležitosti. Nedávno jsme třeba dělali s Janem Hřebejkem seriál Až po uši, kde hraju s Annou Polívkovou a je to zase něco jiného. Takže jsem spokojený.

Vyhledejte si ten nejlevnější Hotel se slevou až 80% !

Nejčtenější zprávy