Recenze: Potřebuje pop seriózní Gwen Stefani? Její nová deska jen hraje na jistotu


Devadesátá léta protancovala v kalhotách a tílku na MTV, v nulté dekádě dělala výstřední elektronický pop a v současnosti je za seriózní dámu a porotcuje v talentové televizní soutěži The Voice.
Gwen Stefani nikdy nepotřebovala zaplavovat trh spoustou desek, o slávu se jí staraly hitové singly a neobyčejně/obyčejná image energické „holky od vedle“. Takové, se kterou se dají zažít ta nejbláznivější dobrodružství, ale taky se do ní můžete fatálně zamilovat.
S Douglasem Adamsem by se dalo říct, že její kariéra vždy frčela na pohon „absolutní nepravděpodobnosti“ – dělala si, co se jí zlíbilo, a ono to vždycky nějak vycházelo. Do jejího stylu vlastně zapadá i fakt, že po dvou úspěšných deskách pověsila na deset let svoji sólovou kariéru na hřebíček.
Teď ale nastal čas na návrat a na své třetí desce se vyrovnává s rozvodem, ale třeba i novou rolí televizní celebrity. A ta je – jak se bohužel ukáže – nakonec silnější než touha dělat vzrušující a divný pop, jako to uměla v minulé dekádě.
Proč Gwen trvala příprava třetí desky tak dlouho? Do deseti let se vešla mateřská pauza, nepříliš povedený pokus o comeback její domovské kapely No Doubt a nějaký čas zabralo i tápání, kam se s novinkou vydat. Album ohlásila už v říjnu 2014 se singlem Baby Don't Lie, ale track úplně propadl, stejně jako následná kolaborace Spark the Fire s Pharrellem.

Plány na desku se najednou rozsypaly a Gwen se vrátila do studia s novými spolupracovníky, mezi nimiž byli i hitmakeři Greg Kurstin (Lily Allen, Pink, Adele) či J.R. Rotem (Jason Derülo, Rihanna).
Mezitím také skončila agonie jejího manželství s Gavinem Rossdalem z britské kapely Bush, s nímž žila třináct let a měli spolu tři děti. Chystaná deska tak dostala jasné terapeutické téma. Promítlo se i do názvu - onou „pravdou“ mělo být špinavé prádlo rozpadlého vztahu s britským rockerem, na druhou stranu zde jako protipól slouží i několik skladeb napsaných poté, co se dala dohromady s country hvězdou Blakem Sheltonem, kterého potkala při společném porotcování v televizní soutěži The Voice. Mimochodem, sledovanost pořadu stanice NBC se pohybuje kolem dvanácti milionů diváků a z někdejší star alternativního rocku definitivně udělal celebritu.
O rozchodech napsala Gwen Stefani některé své nejlepší tracky - Hey You, Sunday Morning a samozřejmě megahit Don't Speak, který v polovině devadesátých let vytáhl No Doubt do MTV. Jenže tehdy byli s Tony Kanalem jen pár ze ska rockové kapely. O dvacet let později je všechno trochu jinak a rozchody a randění Gwen probírá americký bulvár. Na desce se to samozřejmě nemohlo nepodepsat. Pilotní singl desky Used To Love You mohl být věrohodnou zpovědí ženy zklamané z lásky, místo toho se ale pohybuje v kulisách televizní soap opery.

Ani Truth nebo úvodní Misery s podobným tématem nezvládají atakovat standardy „dospělého popu“, který poslední roky nastavila Adele. Sázka na švédské popové producenty Mattman & Robin nevyšla. Pánové mají ostatně na svědomí i další promosingl - žvýkačkové disco Make Me Like You, které působí v kontextu desky jako osvěžení, ale na výraznější žebříčkový úspěch by track potřeboval něco víc než jen barvené bruslařské video. Když se v roce 2004 vydala Gwen Stefani na sólovou dráhu s albem Love. Angel. Music. Baby., byl pro fanoušky No Doubt zvuk alba velkým překvapením. Se ska a alternativním rockem neměla deska nic společného, zpěvačka se s pomocí aktuálních producentských es vrhala do neprobádaných krajin novovlného electropopu (What You Waiting For?, Cool), R&B (Crash) nebo hip hopu (Rich Girl, Hollaback Girl), a ačkoliv deska působila dojmem totálního chaosu, singly z ní nahrávací společnost vypouštěla ještě o rok později.
O dva roky mladší druhé album The Sweet Escape nepřineslo nic převratně nového, ale mělo alespoň titulní hit, který posbíral platinové prodeje. Ačkoliv obě desky moc nedrží pohromadě, zestárly poměrně dobře a s odstupem je lze považovat za předzvěst vlny výrazných ženských zpěvaček, které se nebojí skákat mezi styly a riskovat. Gwen Stefani jednoduše zanechala v popu minulé dekády výrazný otisk, a proto se čekalo, s čím univerzálně nadaná zpěvačka přijde na třetí desce.

Během posledních let hostovala Stefani na nahrávkách Snoop Dogga, Calvina Harrise, Maroon 5 i Eminema, což jen potvrzuje rozsah jejích možností. Nové album ale ukazuje, že si je své role hvězdy a celebrity snad až moc vědomá. A stará dobrá neřízená střela se tentokrát drží hodně při zemi. Rozhodně se nepouští do ničeho tak šíleného, jako bylo třeba na posledním albu vysamplované jódlování z muzikálu Za zvuků hudby (Wind It Up).
Odvázaná Gwen se zjeví až za polovinou desky ve spratkovské Red Flag, která ukazuje prostředníček nevěrnému manželovi. Následná Asking 4 It využívá nakažlivého trapového beatu i rapové senzace loňské sezony jménem Fetty Wap, a když už nic jiného, drží v něm zpěvačka prst na tepu doby. Rozverná Naughty je asi nejlepším trackem desky, protože tady úplně odloží masku seriózní dámy, kterou si drží většinu alba. Diblíkovská hra v jejích šestačtyřiceti působí trochu nuceně, ale když si něco podobného může dovolit ještě o generaci starší Madonna, tak proč ne i Gwen Stefani. Škoda že se k takovému kroku odváží na desce jen na pár minut. Na This Is What the Truth Feels Like se Gwen Stefani snaží přerodit do kategorie dospělého popu a doufá, že její fanoušci stárnou s ní. Klíčovou otázkou ale je, jestli svět popu vůbec potřebuje seriózní Gwen Stefani. Takovou, která svoji pověst neřízené střely ráda vymění za konzervativní šlágry z hitových fabrik. Její první deska po dekádě měla být začátkem nového příběhu, This Is What the Truth Feels Like ale působí spíše dojmem smutného epilogu jedné báječné kariéry.
Hodnocení: 50 %