Po Bílkovi přišel fotbal vyléčit, na Euru však Vrbův žár vyhasl. Díky losu došel jeho předchůdce dál


Glosář - Když se řekne Michal Bílek a Pavel Vrba, napadne mě holomráz versus (vyhaslý) oheň.
Představy posledních dvou trenérů národního týmu o moderním pojetí fotbalu nemohly být rozličnější, první sázel na tuhou defenzivu, druhý pak s velmi podobným kádrem razil mnohem ofenzivnější pojetí.
Jenže srovnání konečného výsledku na turnaji Euro vyznívá líp pro Michala Bílka. I proto, že on na Euru 2012 zažil svůj vrchol. Zato Pavel Vrba se na letošním turnaji dotkl svého dna, protože opustil a ztratil sám sebe.
Abychom byli spravedlivější, nutno připodotknout, že významnou roli v tom všem sehrála vrtkavost losu. Zatímco Bílkovi přál nadobyčej, Vrbu těžký los uvařil, takříkajíc ve vlastní šťávě.
Oba dodrželi tradici posledních dvou desítek let a český tým na závěrečný turnaj Euro dovedli. Michal Bílek na něm pak před čtyřmi lety dokráčel až do čtvrtfinále, tedy mezi osm nejlepších. Pavel Vrba v novém formátu zůstal s týmem České republiky mezi šesti nejméně úspěšnými účastníky turnaje, mezi těmi, co se po bojích ve skupinách nevešli mezi nejlepší šestnáctku.
"Mnozí se ted ještě budou Michalu Bílkovi omlouvat," nadhodil do veřejné diskuse svůj názor internacionál Ladislav Vízek.
Jako pára z vypnuté žehličky

Na jednu stranu sice fakta hovoří jasně, v tom, že Bílek došel dál a až budou tuhle část fotbalové historie hodnotit za deset, dvacet, padesát nebo sto let, řeknou si možná: To byl větší kabrňák. Jenže... Za prvé v kontextu opravdu mimořádně slavných dějin zdejšího fotbalu brzy zešednou oba tyhle turnaje. A za druhé: My, co máme oba kontinentální šampionáty ještě v čerstvé paměti, dobře víme, že to všechno bylo přeci jen malinko jinak.
Když zůstaneme ryze u kontextu závěrečného turnaje, pak je samozřejmě v první řadě třeba upozornit na to, že Bílkovi přál mnohem více los základní skupiny. Nabídka ve složení Rusko, Řecko a domácí Polsko se ukázala jako přeci jen výrazně schůdnější než úkol, kterým los turnaje poškádlil Vrbu: Tomu se postavili do cesty obhájce trofeje ze Španělska, dále Chorvatsko s nejlepší generací od časů Šukera a spol. a Turecko k tomu.
Bílkova skupina na Euru 2012 měla navíc ještě jeden plusový bonus. "Všechny zápasy základní skupiny se hrály na jednom místě, ve Vratislavi," připomněl Tomáš Sivok. Navíc relativně blízko českých hranic, což bylo důležité zejména pro fanoušky.
Pokud kontext srovnání obou posledních "euro-turnusů" rozšíříme i na kvalifikaci, pak je zapotřebí vyzdvihnout a zdůraznit, že od Bílkových časů ryze defenzivního opatrného fotbalu se pod Vrbou začalo hrát v letech 2014-2016 jinak, moderním ofenzivním stylem, za který se opravdu nemuseli stydět.
Na Euru samotném si pak ovšem kvalita úvodních dvou soupeřů vyžádala výraznou úpravu trenérových taktických plánů, jeho cílem se stalo větší zabezpečení defenzivy. To byla pochopitelná úvaha. Jen nikdo nečekal, že se přitom Vrbův typický trenérský rukopis s kvalitní přechodovou fází a dynamickou ofenzivou vytratí z herního projevu jeho mužstva úplně.
Jako by tam snad ani nikdy nebyl. Jako by se najednou "Vrbův duch", celá ta přidaná hodnota, kterou rodák z Přerova v průběhu předchozích měsíců do mužstva vnesl, na Euru samotném vypařila. Jako pára z vypnuté žehličky.
Nejpřesnější srovnání Bílka a Vrby by tedy asi vyznělo takhle: Zatímco Bílek a jeho tým na Euru předvedli to nejlepší, co v nich v danou chvíli bylo, u Vrby nastal efekt opačný, dostavily se naopak nejhorší výkony v jeho éře. Podmíněné špatnou sportovní formou týmu, a viditelným strachem (nikoli zdravým respektem, ale opravdu rovnou strachem) z těžkých soupeřů.
Zatímco mediálně neobratný guru defenzivy Michal Bílek si ani úspěchem na Euru lásku v srdcích fanoušků nevydobyl, v případě Pavla Vrby se fotbalový národ ocitl přinejmenším v rozpacích.
Vrba přišel s gloriolou "osvoboditele od Bílkových nudných fotbalových časů" a jak už jsme řekli, praporec moderního ofenzivního fotbalu pozdvihl. Jenže nuzné vystoupení na Euru mu žádné další pozitivní body v očích veřejnosti nepřineslo, právě naopak.
Bílek začal katastrofou v Emirátech

Připomeňme si kontext, v jakém se oba muži u národního týmu ocitli. Rok 2009 přinesl děje velmi zmatené a překotné. Po neúspěších v kvalifikaci odstoupil od národního týmu Petr Rada, v časech fotbalového bezvládí ho na jeden přátelský zápas nahradil František Straka - a po svém zvolení šéfem fotbalové asociace se role univerzálního zachránce chopil Ivan Hašek. Ani on však z dvojjediné roli předsedy a zároveň trenéra národního týmu neuspěl, cesta na MS v Jihoafrické republice zůstala zavřená.
A tak Hašek předal trenérské žezlo svému kamarádovi z časů hráčské kariéry ve Spartě, který mu pak u "repre" dělal asistenta, tedy  Michalu Bílkovi.
Bílek měl za sebou trenérská angažmá v Blšanech a Plzni, se Spartou získal double. Na mezinárodní scéně v evropských pohárech ale příliš neprorazil. Jeho jméno vyvolalo několik překvapením pozdvižených obočí, Ivan Hašek se však v té době těšil nedotknutelné gloriole "spasitele českého fotbalu od košťálovského zla" - a za Bílka převzal osobní odpovědnost.
Začalo to celé špatně, nejhůř jak mohlo. Ještě v listopadu 2009 se totiž český tým, prvně vedený trenérem Bílkem, zúčastnil turnaje v Emirátech. Většina klíčových reprezentantů se mu omluvila, na turnaj vyrazilo něco jako reprezentační "céčko". A zápasy bohužel vysílala i televize. Hra nesourodého českého celku na turnaji byla naprosto strašlivá a právě tady se začalo budovat Bílkovo špatné renomé v očích českých fanoušků.
Přesto se na startu kvalifikace v září 2010 pomyslně i reálně opět mávalo prapory, veřejnost byla znovu pozitivně nabuzená a připravená tým podržet. Jenže Baroš proti Litvě v Olomouci neproměnil penaltu, prohrálo se 0:1 a klopýtání pokračovalo.
Tým se trápil slabou přechodovou fází, nedařilo se mu střílet góly. Typické pro jeho herní tvář bylo japonské turné v červnu 2011, kdy s domácím týmem i s Peru remizovali "Bílkovci" 0:0 v zápasech, jejichž nuceným sledováním by klidně mohli mučit vězně v Guantánamu.
Tým provázela stále ostřejší kritika, ostrá slova vůči týmu volil například bývalý reprezentant Radek Drulák.
Trenér Bílek tomu neuměl čelit. Ač je prý v soukromém životě veselým a zábavným člověkem, jako trenér byl nudný jak fotbalovým rukopisem, tak strohými mediálními výstupy. Jeho image byla strašná a veřejnost se začala obracet proti němu.
Na podzim 2011 však reprezentace přeci jen zabrala, Bílkovi se vyplatilo okysličit tým fotbalisty z rozjeté Plzně, skvěle se uchytili zejména Jiráček a Pilař. A také jejich zásluhou se v baráži o Euro podařilo překonat Černou Horu.
Místo aby ve fanoušcích probudili euforii z úspěchu, přišel ovšem skandál. To když národ s opovržením sledoval, kterak ruzyňskou letištní halou pochodují reprezentanti podobní trhanům. Z radosti nad postupem totiž na sobě Baroš a spol. v letadle rozřezali reprezentační obleky. A objevilo se i video, na kterém národní tým prozpěvoval nechutnou vulgární odrhovačku, ve které si vyřizoval účty s kritikem Drulákem.
Na Euru samotném se po úvodní prohře 1:4 s Ruskem spustila stavidla nahromaděné frustrace českých fanoušků. Už před zápasem na Bílka a útočníka Baroše pískali, po porážce se spustilo mediální peklo.
"Tým to semklo a díky tomu jsme se pak dostali dál," popisovali pak další dění "účastníci polského zájezdu", třeba Tomáš Sivok. Mužstvo provázela negativní atmosféra, útočník Baroš stejně jako třeba záložník Plašil odmítali jakýkoli kontakt s novináři, v mixzóně je míjeli, jako by byli vzduch.
Na hřišti se dařilo, tým o gól porazil Řecko a pak i Polsko, to už bez zraněného kapitána Tomáše Rosického. Ve čtvrtfinále pak Češi bránili, bránili, ale portugalskou ofenzivu a Cristiana Ronalda nakonec neubránli a podlehli 0:1.
Navzdory úspěchu český celek nevítal doma žádný velký jásot. A frustrovaný Bílek se obořil na novináře, že za vším hledají jen negativa a nevzdávají hold Milanu Barošovi, který národní tým opustil znechucen z toho, že jej národ nemiluje. Divnou atmosféru dokreslil příběh o tom, jak Baroš, sotva v Kbelích vylezl z letadla, sdělil novináři bulvárního listu, že až ukončí hráčskou kariéru, tak ho zabije.
Pro Bílkův tým bylo pak stále větším a větším problémem vstřelit gól. A trenér od mužstva odstoupil 10. září 2013 v Turíně, kdy už bylo po porážce 1:2 s domácí Itálií prakticky jasné, že na MS do Brazílie český tým nepojede.
Vrba měl snad větší podporu než Havel

Bílkův nástupce se na začátku roku 2010, kdy byl do funkce reprezentačního kouče instalován, těšil u veřejnosti snad ještě větší podpoře než Václav Havel na začátku své prezidentské kariéry.
Na rozdíl od Bílka se totiž předtím prosadil na mezinárodní scéně, když s Plzní mimo jiné dvakrát postoupil do Ligy mistrů. Mnohé sliboval i jeho trenérský rukopis, jemuž dominoval fotbal hraný ve velké rychlosti, plný křídelních průniků, časté střelby a variabilní ofenzivy.
Jmenovitě se vůči svému předchůdci Vrba nikdy nevymezoval, nepřímo od samého začátku. "Já budu hrát fotbal ofenzivní a od toho nikdy neustoupím," sliboval přesvědčivě.
Po ne zcela přesvědčivých vystoupeních v přípravných utkáních se mu se štěstím zadařilo hned na startu kvalifikace. Do Prahy přijeli Nizozemci, tým čerstvě opentlený bronzem z MS v Brazílii. Ale s jiným trenérem, se zmatkem v hlavě po neustálých změnách herního systému a také s "pošampionátovou horečkou", která mnohé hvězdy postihla ve formě vyhoření, jehož se nezbavily po celou kvalifikaci.
To ale tehdy nikdo nevěděl. A boj na Letné skončil pro Čechy šťastně, když v samém závěru udělal Janmaat obrovskou chybu a Pilař vstřelil vítězný gól.
Následovala výhra v Turecku, taktéž šťastná, poté, co Češi přežili domácí úvodní tlak a hlavně jim sudí odpustil jasnou penaltu. Po výhře v Kazachstánu a doma nad Islandem měl ovšem Vrba po 4 zápasech v tabulce 12 bodů. A v očích národa byl prostě totální king!
Jak jsme nastínili, svou roli hrálo i štěstí, které se týmu drželo, ovšem i jeho herní projev šel ruku v ruce s rostoucím sebevědomím nahoru. A zejména domácí výkon v Plzni proti Islandu nabídl kombinační útočnou hru opravdu vysokých parametrů.
Rok 2015 už přinesl výkyvy, leč náskok z podzimu na postup bohatě stačil. V závěru kvalifikace Vrba okysličil tým o hráče z "21", především Skaláka, výkony v libereckém dresu ho oslovili Pavelka a Šural. A tou nejlepší tečkou za kvalifikací pak byl opravdu parádní dynamický výkon, který přinesl vítězství českých barev v Amsterdamu.
Co se dělo teď, v roce 2016, máme všichni ještě v živé paměti. Na Euru vsadil tým proti Španělům na zatažený obranný blok, po minimálnj snaze o vlastní ofenzivu nakonec Češi gólem inkasovaným v samém závěru prohráli 0:1. S Chorvaty hráli zhruba 70 minut naprosto strašlivě, ale povedla se jim koncovka a po zjednodušení hry, spočívajícím v nakopávání míčů na dva vysoké hroty, přišlo vyrovnání na 2:2. Turky pak Češi sice přehrávali, ale zase ne natolik, aby je i porazili. Podlehli 0:2 a včera dorazili domů.
A zase ve špatné náladě Kromě útočníka Škody se s novináři nikdo nebavil.
Zatímco Bílkův tým se nejvíc trápil v otázce vstřelení gólu, ten Vrbův jim zase neumí zabránit.
Michal Bílek stál u reprezentační lavičky ve 42 utkáních, z toho 15x jeho celek neskóroval. Pavel Vrba vedl národní tým až dosud ve 25 duelech. A jen jednou jedinkrát, proti Maltě, mohl mít dobrý pocit z toho, že jeho výběr ani jednou neinkasoval.
Michal Bílek si navzdory účasti ve čtvrtfinále Eura 2008 velký kredit u veřejnosti nevydobyl, Pavel Vrba z toho svého na Euru 2012 hodně poztrácel. Je jen na něm, jeslti to ještě napraví.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz