OH v Riu: Zlatý král Krpálek, dvě stříbra a bronzový poklad. Stát slíbil přidat sportovcům miliardy


Rio de Janeiro – Po Londýně se o slávu dělili čtyři čeští olympijští vítězové, teď v Riu naplnil svůj zlatý sen jen judista Lukáš Krpálek. Ovšem co do počtu získaných medailí se pod dohledem obří sochy Ježíše Krista na hoře Corcovado dařilo českým barvám v podstatě stejně jako čtyři roky předtím v mlžných oparech metropole na Temži. Deset cenných kovů z Ria je bezesporu úspěšným výsledkem celé mise, která se v noci na dnešek po zakončení her uzavřela.

Stát českému sportu slibuje, že už od příštího roku zbytní dotační balík, který je pro něj v rozpočtu ministerstva školství určen, zhruba na dvojnásobek. I se slibovanými 6 miliardami dotací od státu však bude český sport v Evropě i nadále patřit mezi "podfinancované Popelky". Navíc se zostřuje veřejná diskuse o tom, jak spravedlivěji rozdělit peníze mezi aspiranty medailí na straně jedné a sportující mládež na straně druhé.
Česká země má nyní, nebo přinejmenším alespoň na pár těch týdnů, co budeme mít Rio v živé paměti, nového sportovního boha. Poznáte ho podle plachého úsměvu a dvoumetrové herkulovské postavy, přes kterou má většinou jen lehce přehozené kimono. Jmenuje se Lukáš Krpálek, a jak už bylo řečeno, je to jediný český olympijský vítěz z Ria. 
Když český Herkules svého finálového soupeře z Ázerbájdžánu chvatem „ouči-gari“ srazil na zem a porazil ho tak neodvolatelně na ipon, tedy před časovým limitem, lehce se zaklonil a ve famózním gestu vítězství zařval jako lev. Takový, co ho známe vlastně jen z pověsti o Bruncvíkovi a z českého státního znaku. Právě tenhle moment si asi do paměti vryjeme jako nejsilnější vzpomínku na olympijské Rio.
Spolu s Krpálkem si ostatně v danou chvíli vítězně zařval milion Čechů. Přesně milion a 49 000 dalších k tomu. Když se Krpálek pral o zlato, stal se jeho judistický zápas dozajista poprvé a dost možná také naposled nejsledovanějším televizním pořadem v zemi. Byli jsme lační zlaté radosti a Lukáš Krpálek nás nasytil.

Stříbra přidali Josef Dostál, hvězda české rychlostní kanoistiky, co ze zelené vody kanálu v Riu vylovila vedle individuálního druhého místa na singlkajaku i bronz ve čtyřčlenné posádce. A v poslední den olympiády pak biker Jaroslav Kulhavý, který tentokrát zůstal jen o stupínek níž než před čtyřmi lety v Londýně.
Celková bilance výpravy do Ria tedy činí 1 zlato, 2  stříbra, 7 bronzů, celkem tedy 10 medailí.
Nabízí se srovnání s Londýnem 2012. Tam se hlavní pozornost dělila mezi čtveřici olympijských šampionů. Zlato vezli domů veslařka Miroslava Knapková (teď už Topinková), oštěpařka Barbora Špotáková, moderní pětibojař David Svoboda a také Jaroslav Kulhavý, tehdy nejrychlejší muž závodu na horských kolech.
Celkem se z Londýna vezlo deset medailí – a jedna se k nim ještě přikutálela letos. To když se po čtyřech letech zjistilo, že Oleksandr Pjatnycja z Ukrajiny, původně stříbrný v závodě oštěpařů, dopoval. A pořadí se tak posouvalo, takže se Vítězslav Veselý posunul ze čtvrté příčky na tu třetí, bronzovou.

Londýn 2012 se tak s 11 účastmi na stupních vítězů a bilancí 4 zlata, 3 stříbra, 4 bronzy navlas vyrovnal dosud nejúspěšnější olympiádě pod českou vlajkou, jíž byla hned ta první po rozdělení federace, tedy Atlanta 1996. V mezidobí přišly hry v Sydney (8 medailí), Aténách (9) a medailově nejslabší v Pekingu (6).
Londýn tedy přinesl nárůst na 11 kousků a Rio zůstalo v podobných intencích, právě končící olympiáda rozšířila český medailový poklad o 10 cenných kovů.
Jak vidno z jejich přehledu v informačním boxu, jde především o poklad bronzový, nicméně ani nad takovým jistě není radno ohrnovat nos.
Vylíhnou se z "brambor" další bronzy?
Nejen vzhledem k možnému opakování „případu Veselý“ možná není od věci připojit i seznam bramborových medailí, tedy českých sportovců, co v Riu skončili těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě.
Figurují na něm vodní slalomář Vítězslav Gebas, tenisový pár Hlaváčová-Hradecká, střelec David Kostelecký a atleti Zuzana Hejnová s Janem Kudličkou.
V Londýně byly k mání „brambory“ tři, letos se jich tedy urodilo pět. A když je sečteme s opravdovými medailemi, zjistíme, že se potenciál českého sportu v tomto ohledu plus minus stabilizoval.

Před zapálením olympijského ohně v Riu přinesl deník Aktuálně.cz svoji předpověď. Opatrně jsme tipovali zisk 7 medailí, z tohoto úhlu pohledu tedy alespoň nás výprava příjemně překvapila. Jak vidno z přiloženého odkazu, v několika případech jsme se trefili úplně přesně, třeba do Krpálkova zlata či bronzu oštěpařky Špotákové nebo kajakáře Prskavce.
Vrcholový český sport se opírá o několik mimořádně talentovaných jedinců, kterým se podařilo vybudovat kolem sebe mikrokosmos, v němž se dokážou připravit na to, že ve své disciplíně ohromí svět. Sem patří právě Lukáš Krpálek či veslař Ondřej Synek. Solitéři, ojedinělé osobnosti, které českému sportu nevychoval žádný sofistikovaný systém výchovy mladých, prostě proto, že už čtvrtstoletí tu žádný takový neexistuje. Krpálek či Synek se prostě "vyskytli" a za to můžeme děkovat přírodě, jejich rodičům, trenérům a jim samým. Nikoli systému, ten nemáme.
Naprázdno vyšli střelci, zato se medailově rozjeli tenisté
V podobě Prskavcova bronzu potvrdil roli tradičního dodavatele medailí vodní slalom. Právě na divoké vodě Češi těží ze silné tradice, kterou stále umí zužitkovat ve sportu, který – přiznejme si to – větší množství dalších zemí zatím přece jen neovládlo. Byť v olympijském programu je pravidelně od Barcelony 1992. Za tu dobu získali Pollert, Hilgertová a spol. už 9 olympijských medailí pro ČR, a tato disciplína je proto v historii ČR na OH druhá nejúspěšnější po atletice. Detailní přehled ostatně najdete zde.
Hovoříme-li o kanoistice, pak musíme jedním dechem dodat, že v poslední době začíná na dvě zlata Martina Doktora z Atlanty 1996 důstojně navazovat i ta část tohoto sportu, která se neprodírá divokými peřejemi, ale co nejsvižněji míří na pokud možno klidné vodě k cíli, tedy rychlostní kanoistika. K bronzu z Londýna přidala tentokrát stříbro a bronz.

Naopak sportovní střelci, kteří pravidelně vozili vždy alespoň jednu medaili z každé olympiády počínaje rokem 1988, tentokrát dostatečně přesně nemířili. Olympijský vítěz z Pekingu David Kostelecký sice potvrdil, že pod pěti kruhy pořád formu vyladit umí, ale skončil těsně "pod" medailí, čtvrtý. A nová Kateřina Emmons zatím nikde.
Zato se tentokrát medailově snad až nad očekávání činili tenisté. A to i bez Karolíny Plíškové a Tomáše Berdycha, jež přemohl strach z komárů a viru zika, i bez Jiřího Veselého, jenž se omluvil kvůli angíně. To dvojnásobná wimbledonská vítězka Petra Kvitová si olympijskou atmosféru nemohla vynachválit, zvlášť když získala bronz. A úspěch slavila zejména česká deblová tradice, která přinesla bronz v mixu i dámské čtyřhře, ve které se o "placku" v sestrovražedném souboji utkaly dokonce dva české páry proti sobě.
Špotáková trable překonala, Hejnová to zvládla skoro
Olympiádu pro mnohé zosobňuje atletika. Pro ty, kdo ji sledují obvykle jednou do roka, právě na vrcholné akci, byly jasnými favoritkami na medaile dvojnásobná držitelka olympijského zlata Barbora Špotáková a dvojnásobná mistryně světa v běhu na 400 metrů překážek Zuzana Hejnová.

Ti, co atletické dění sledují pečlivěji, byli přeci jen opatrnější, protože vědí, že od poslední olympiády se Špotáková stačila stát matkou, rozkmotřit se s trenérem-legendou Janem Železným a pokazit poslední dva šampionáty. V součtu s tím, že si oštěpařka v březnu zlomila zánártní kůstku na pravé noze, tedy výchozí pozice nic moc. O to cennější je pro Špotákovou bezpochyby výsledný bronz z Ria. Tím spíš, že se zařadila mezi nečetné české sportovní legendy, jež medaile získaly na třech olympiádách v řadě (viz box).
Zuzaně Hejnové ztrpčovaly po celý rok život zdravotní problémy, takže velké mítinky se odbyly bez ní. A přesto dokázala na OH na medaili až nečekaně srdnatě útočit, nakonec však skončila čtvrtá.
Letní kolektivní sporty jako by "vymřely"
Většina z těch, o nichž až doposud byla řeč, patří do výše popsané škatulky mimořádně talentovaných jedinců, kolem nichž se podařilo vybudovat funkční mikrokosmos, který jim pomáhá udržovat si konkurenceschopnost se světovou špičkou.
V kolektivních sportech ale podobný model není možný. Ty jsou opravdu závislé na kvalitním sportovním systému. Důkazem toho, že v zemi absentuje, je skutečnost, že prvně od rozpadu federace letos na OH žádný kolektivní sport nestartoval. Tedy ani tradiční basketbalistky, ani jejich kolegové v mužské kategorii, byť to ještě na jaře zkoušeli v dodatečné kvalifikaci.
Fotbal startoval naposledy na OH 2000 v Sydney, klasický „šestkový“ volejbal na OH 1980 v Moskvě, házenkáři v Barceloně 1992.

V době, kdy olympijské závody fungovaly jako jedno z bojišť studené války, podporovalo socialistické Československo v honbě za medailemi vysoce efektivní systém výběru talentů a následně jejich koncentraci v tréninkových střediscích mládeže a následně středisek vrcholového sportu, odkud byli někteří vyvolení postrkováni i do utajovaných dopingových programů. Mnozí o té době hovoří otevřeně, třeba koulař Remigius Machura či vzpěrač Ota Zaramba. Jiní raději mlčí.
Po změně společenských podmínek se každopádně vše změnilo. Stát sice chvályhodně ukončil dopingové kúry, zároveň se ale rozpadly všechny systémy výběru a výchovy mládeže. A dodnes nebyly ničím smysluplným nahrazeny. Úspěšnost tak víceméně stojí a padá na jednotlivcích, kterým jsou obyčejně vytvořeny tréninkové podmínky v resortních střediscích, zřízených z rozpočtů ministerstev obrany, vnitra a školství.
Hledají se miliardy pro sport. Babiš je přislíbil
Sport stále naříká na to, že je podfinancovaný. Socialistické kabinety Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka vyčleňovaly pro sport až 7,2 miliardy korun ročně. Pravicové vlády Mirka Topolánka následně prostředky určené sportu seřízly zhruba na polovinu. Právě v Topolánkově éře přišel na OH v Pekingu 2008 okamžitě pokles v počtu získaných medailí.

Nyní, tedy v roce 2016, jde z pokladny ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na sport celkem 3,7 miliardy korun. K tomu má Český olympijský výbor letos naposledy možnost rozdělovat zhruba 450 milionů korun, které loterijní firmy směly až dosud vyčlenit ze své daňové zátěže a poslat sportu.
Tuhle variantu novela loterijního zákona zrušila, nicméně na příští rok slibuje ministr financí Andrej Babiš sportu 6 miliard korun. Idea samostatného ministerstva sportu s rozpočtem 12 miliard korun, kterou svého času prosazoval Miroslav Jansta, předseda Českého svazu tělesné výchovy, se nyní podle všeho nejeví jako politicky průchodná.
"Základna sportujících dětí se ale neustále zmenšuje," varuje ovšem Jiří Holeček (ANO), předseda sněmovního podvýboru pro spor. "Na podporu mládeže jde totiž stále pouze desetina z celkové částky vyčleněné pro oblast sportu. A o možnostech dětí, které chtějí sportovat alespoň rekreačně, ani nemluvě."

V dubnu prezentoval ministr financí Andrej Babiš (ANO) další plán, jak podpořit sport. Zmínil, že chce, aby více než polovina výnosu z hazardu, který nyní putuje do rozpočtu obcí, šla přímo na sport. Nyní s těmito prostředky nakládají obce dle svého uvážení, aby v novém systému obce netratily, chce jim ministr vše kompenzovat změnou rozdělení daní.
V roce 2018 by tak sport mohl dostávat 80 procent současného podílu obcí, o rok později 90 procent a od roku 2020 celý podíl. Pro rok 2018 by to podle Babišova dubnového odhadu odpovídalo přibližně 7 miliardám korun.
Na odpovědi, které zodpoví otázky, zda slibované peníze český sport skutečně dostane a zda se to pozitivně odrazí třeba už na medailovém úspěchu České republiky na OH 2020 v Tokiu, si ovšem budeme muset ještě nějaký čas počkat.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz