Jágra obdivuju, brzy hráči kvůli nárokům vydrží tak do třiceti, tvrdí Zbyněk Michálek


Praha – Dřív Zbyněk Michálek jezdil reprezentovat jako muž, jenž v NHL neměl starost o práci. Nyní – ve 33 letech – ji má. "Dělám všechno pro to, abych se tam jenom udržel, abych tu práci měl. Doufám, že rok dva ještě odehraju, ale je to hrozně těžké, protože konkurence je neskutečná," řekl novinářům na včerejším srazu národního mužstva před Světovým pohárem.

Na něm Češi nepředstaví žádného elitního všestranného beka, neboť ho zkrátka nemají. "Náhoda to nebude," podotkl starší z bratrů Michálků, přičemž uvedl, že hokej ve světě se vyvíjí tak rychle, až to škodí samotným hráčům.
Na blížícím se turnaji v Torontu bude Zbyněk Michálek nejstarším českým zadákem. Ostatním, kromě 30letého tvrďáka Romana Poláka, je nanejvýš 28.
"Trošku kazím věkový průměr, ale tak už to bohužel je. Jinak jsem hrozně moc hrdý, že můžu reprezentovat na jednom z největších turnajů vůbec," prohlásil obránce, jenž nechyběl na posledních dvou olympiádách.
Co říkáte na to, že před Světovým pohárem z české soupisky vypadli Krejčí, Hertl a Gudas?
Asi je to velké oslabení, velká škoda. Jde o kluky, kteří jsou v nejlepších letech. Sice jsou mladí, ale mají zkušeností, protože v NHL hrají docela dlouho a mají tam důležité role. My nemáme takové možnosti jako Kanada, která může postavit pět stejně dobrých týmů. Pro nás těch hráčů není tolik. Neříkám, že ti náhradníci nejsou kvalitní, ale ten výběr prostě není takový jako u Kanady nebo Švédů.
Nebojíte se propadáku? Zámořská média tvrdí, že Češi přijedou do Toronta s jasně nejslabším týmem.

Kdybych se bál, ani tam nemusím jezdit. Z vlastní zkušenosti vím, že se není čeho bát. V Arizoně nás každý rok pasují na poslední místo, ale nakonec to nedopadne tak špatně. Když budeme hrát jako tým, plnit pokyny trenérů a makat, může se stát cokoliv. Favoriti jsou úplně jiní, ale abychom se báli propadáku, to ne. Takhle se hrát nedá.
Hodně se probírá česká obrana, která má viditelné nedostatky. Souhlasíte?
Taková je doba, nemáme kompletního obránce. Není to jako v době, když hrál Tomáš Kaberle nebo Jarda Špaček, kteří měli v NHL vůdčí roli. Musíme si s tím nějak poradit.
Je pohled vás shoda náhod, že Česko nemá špičkového kompletního beka, nebo jde o koncepční chybu?
Náhoda to nebude. Kdyby to byla náhoda, pár hráčů by se muselo objevit. Nevím, jestli je chyba ve výchově nebo systému, ale jak říkám, je to realita našeho hokeje.

Dá se na to pohlížet tak, že český hokej zůstal pozadu i proto, že nezachytil nové trendy? Třeba NHL se jen za poslední roky změnila hodně.
To jo, já to poznám sám na sobě. Nechci hodnotit, jak se tady vychovávají hráči, protože jsem tady dlouho nebyl, ale vím, že hodně lidí se tomu věnuje. Vím, že v Americe je pro mladé kluky hrozně možností. Mají individuální tréninky na dovednosti s pukem nebo na bruslení. V tom jsme trošku zaspali. Dnešní hokej v NHL je hlavně o bruslení. Když člověk neumí bruslit, nemůže hrát, protože nestíhá, je všude o krok pozadu a vylučovaný. Frčí to tam nahoru dolu. S tím máme asi největší problémy.
I vy se musíte pořád přizpůsobovat. Jak těžké to pro vás je?
Rok od roku je to těžší a těžší, protože hokej se hrozně změnil, NHL se hrozně změnila. Teď je to o rychlosti. Moje tělo je už hodně obouchané, mám toho dost za sebou, takže dělám všechno pro to, abych se tam jenom udržel, abych tu práci měl. Doufám, že rok dva ještě odehraju, ale je to hrozně těžké, protože konkurence je neskutečná. Když přijde osmnáctiletý kluk, vypadá, jako kdyby mu bylo pětadvacet – nabouchaný, silný. Věří si i psychicky. Když jsem v osmnácti přišel já, měl jsem padesát kilo i s postelí a držel hubu. Teď mladí přijdou suverénně s tím, že budou vůdčí osobností týmu. A hokejově na to mají, protože jsou na tom hodně dobře.

Můžou na tom vůbec být ještě lépe, nebo už dosahují určitého stropu?
Když vidím, jak kluci trénují, tak vlastně dřou dvanáct měsíců v roce a nemají přestávku. Je to časově i finančně náročné. Jiná cesta asi není, zvlášť v Americe, kde je to fakt neskutečné. Kluci mají od nějakých třinácti čtrnácti let osobního kouče na všechno – kondici, bruslení, techniku hole nebo výživu. Osobně si ale myslím, že pro ty kluky to není moc dobré, protože jejích kariéra nebude tak dlouhá. Tělo to vydrží možná do třiceti, ale pak bude konec.
Jdete podobnou cestou i vy? Využíváte osobní trenéry?
Já jsem stará škola, mě už těžko někdo změní. Jedu podle zajetého systému, mám program na léto. Teď jsem byl v Arizoně a měli jsme tam tu ženskou (Dawn Braidovou, první ženu, která v NHL trénuje na plný úvazek, pozn. red.) na techniku bruslení, takže jsem se snažil něco okoukat, ale abych kompletně změnil svoje bruslení, to už v mých letech nejde. Říkala mi to i ona.

Nejde nic udělat ani s výbušností, případně rychlostí? Jak jsem říkal, je to všechno o bruslení, takže dělám, co můžu, ale sám vidím, že už to není takové, jako když mi bylo sedmadvacet. Zranění a styl, který hraju, na mě mají nějaký dopad. Cítím, že kariéra se blíží ke konci. Hokej je dneska tak náročný, že se to těžko dá vydržet. Obdivuju třeba Jardu Jágra nebo u nás Shanea Doana, kteří hrají, přestože už jim je kolem čtyřiceti. V budoucnu se to bude vidět málokdy, protože nároky na tělo jsou hrozně velké.
Na Světovém poháru se představí ti nejlepší hráči z NHL, kteří budou předvádět hodně rychlý hokej. Myslíte, že budete stíhat? Já už to hraju spíš na zkušenosti, ale nastoupit na začátku sezony do zápasů, ve kterých se od začátku do konce pojede na krev, to bude náročné, zvlášť pro mě. Budeme se na to muset hodně dobře připravit a dát do toho všechno, protože tempo bude zběsilé.