Bukač: Z českého hokeje vymizelo to, co má Jágr, ale naivní komentáře z Kanady nás teď posilují


Praha – Byl to parádní úspěch. Čechoslováci na Kanadském poháru před 40 roky prošli do finálové série, kde druhý, nakonec rozhodující zápas proti domácím ztratili až v prodloužení. "Naše mužstvo se odlišovalo. Nemělo žádného hráče v NHL, ale bylo víc než důstojným soupeřem," vzpomíná Luděk Bukač.

Zámořský turnaj tehdy sledoval jako nezávislý pozorovatel, ale později byl coby reprezentační trenér v centru dění. V roce 1981 skončil kvůli porážce se Sověty před branami finále, v roce 1996 zažil výbuch: konec ve skupině podtrhnutý debaklem od Německa.
Nyní – o 20 let později – se zmar ve skupinové fázi tak trochu očekává. Medailové hody Čechům zkrátka skončily. Změnou prošel také Světový pohár, oproti roku 1976 nabídne odlišný hokej a vlastně i koncept. "Turnaj ztratil pointu, jakou má mistrovství světa. Nejde o prestiž finského, ruského nebo českého hokeje, ale prestiž hráčů NHL. Na Světovém poháru jich je většina, hrají stejným způsobem," tvrdí 81letý Bukač.
Proslulá NHL tak podle něj hráče přetváří k obrazu svému: "Český hokej má v tradici určitý mentální poklad – přihrávku, která mužstvo sdružovala a nutila hráče, aby měli vysokou dovednost s holí. Tím jsme se od ostatních odlišovali, úspěchů jsme dosáhli nápaditostí, tvořivostí, inteligencí. To se nám teď vytrácí, protože ti nejlepší hrají v NHL, kde je přetvoří."
Týká se to pouze hráčů z některých hokejových zemí, nebo všech? Třeba Rusové si pořád nahrávají hodně rádi.
I ruský hokej ztratil to, co měl. Nápaditost přihrávek se z ruského hokeje úplně vytratila. Oni sice hodně kombinují, ale spoustu akcí nedokončí a udělají dost chyb. Je u nich vidět snaha o sebeprosazení. Když si vezmete Ovečkina nebo Malkina, nejsou to hráči typu Makarova, Krutova a tak dále. Jsou úplně odlišní. Jdou po brankách a přihrávkách, s tím jsou spokojení.
Říkáte, že NHL přetváří hráče k obrazu svému, ale nepřebírá zároveň kombinační styl evropského hokeje? Od 70. let, kdy mezi Kanadou a Sovětským svazem proběhla slavná Série století, se NHL hodně změnila.
To je pointa, o které mluvíme. Amerika chce mít úspěch a bere si nejlepší lidi z celého světa. Veškeré produkty – ať už sportovní, nebo třeba vědecké – pak prodává. Kanada a později i Spojené státy tomu věnovaly hodně času a změnily své know-how tím nejlepším, co Evropa měla. Zato když naši hráči přišli do Ameriky, přizpůsobili se tomu individuálnímu hodnocení, aby zkrátka byli vidět. To, co měli Maleček, Zábrodský, Hlinka, Straka, to, co má Jágr, z našeho hokeje vymizelo.

Z jakéhosi splývání herních stylů tedy více profituje zámoří?
NHL to neudělala tak, že by přivedla trenérské mozky, ale jednoduše si pozvala nejlepší hráče s herním mozkem – Forsberga, Jágra. Také vyslala spoustu mladých kluků na evropské šampionáty, udělalo se z toho mistrovství světa osmnáctiletých a dvacetiletých. Ti mladí pak reprodukčním učením získali to nejlepší z evropského hokeje. A dneska? Viděl jsem jen jejich (hráčů Severní Ameriky do 23 let; rozhovor vznikal ještě před generálkou proti Česku, pozn. red.) první utkání proti Evropě a hráli naprosto skvěle.
Jaký dojem ve vás zanechaly přípravné zápasy Česka?
Byl jsem rozčarovaný. Ne z našeho mužstva, ale z Rusů. Ovečkin nebo Malkin zápasy odflákli, odklouzali. Za Tichonova by si něco takového nemohli dovolit, nemůžou si to dovolit ani kanadští hráči. Hrají sice pod koučem jiného rázu, než byl Tichonov, ale mají daleko větší odpovědnost.
A co Češi? Mám dojem, že na rozdíl od Ruska přípravu neodklouzali.
To ne, hráči cítí velkou odpovědnost. Vědí, že nepůjde o lehký turnaj. Myslím, že je posilují i naivní komentáře kanadských novinářů. Mimochodem nenávidím, když naši sportovci řeknou, že si to jedou třeba na olympiádu užít. Musí tam být odpovědnost. Nevím, kdo to do našeho sportu vnesl, užít si můžete leda dovolenou.

Cítíte, že čeští hokejisté na Světovém poháru můžou uspět? A co vlastně lze považovat za úspěch?
Naděje umírá poslední, protože ať chceme nebo ne, ve sportovní hře hraje roli náhoda. Hodně můžou ovlivnit brankáři. Rozhodující pro naše mužstvo není, jestli budeme první, nebo poslední. Třeba Skotové nebo Severní Irové kolikrát vypadnou na fotbalovém turnaji, ale nikdo je nemůže kritizovat, protože se ze všeho vydali. Jestliže to dokážou i naši hráči, musíme být spokojení. Pak si musí sednout odborníci a říct, v čem stačíme a v čem nestačíme.
Někteří hráči před turnajem připomínají, že na olympiádě v Naganu Čechům taky nikdo nevěřil. Je to relevantní srovnání?
Velký výkon vždycky ovlivňují maličkosti, v hokeji je to třeba brankář. A Dominik Hašek v Naganu odvedl neuvěřitelný výkon. Druhá věc ale je, že tehdy jsme měli řadu hráčů, které charakterizovala i přihrávka. Ty dnes nemáme, protože k tomu nejsou vychováváni. Jágr může hrát hokej v tak vysokém věku, protože udrží kotouč a přihrávku má v krvi.

Momentálně se hodně mluví o tom, že Česko postrádá všestranné beky. Proč tomu tak je?
Souvisí to s tím, co už jsem řekl. V mládežnickém hokeji jsme opustili náš poklad. Vychováváme roboty, kteří jsou uplácaní z dovedností a kondice, ale nemají hlavu. Konstruktivní obránci pro založení útoku a přesilovou hru nám tak chybí, máme spíš ty, kteří se v NHL prezentují silou.
Co dělat pro to, aby obránci "měli hlavu"? Netrestat je v dětství za chyby?
To je další věc. Do hráčů odmalička cpeme povinnosti, rozum, co mají udělat. Když se v dětství nenaučí rozhodovat emocionálně, už se to nenaučí nikdy. Také musí být pořád na ledě a hrát, dostat prostor a svobodu.
Nemyslíte, že stav tuzemské mládeže se přeci jen mění k lepšímu? Před měsícem Česko poprvé vyhrálo Hlinkův memoriál, jakési neoficiální dorostenecké mistrovství.
Samozřejmě je to úspěch, ale ne realita. Jestliže chceme jít dopředu, nemůžeme klamat sami sebe. Chtěl bych říct něco o hráčích, kteří se vrátili z NHL a pracují tady. Tím, že se uplatnili v Kanadě, podali ohromný výkon, ale koučování je o něčem jiném. Když přijdou domů, musejí tady respektovat všechna pravidla, jako je respektovali v Kanadě. Máme problém v tom, že tihle lidé prozatím nejdou v linii jejich předchůdců, kteří vychovali Malečky, Martince, Hlinky a tak dále. Mají dojem, že když hráli v NHL, něco tady změní svými názory. Učení je ale složitý problém, chybí mi tady i vášeň.

Velký příklad z toho, jak se hokej dělá za mořem, si podle vás Česko brát nemá?
Ne, vždyť oni si dřív brali příklad z nás. Musíme jít vlastní cestou, máme obrovskou tradici. Víme, jaká je výkonnost Kanady, ale musíme ji překonat vlastní, ne její cestou. Mládež, pokud jde i o trenérskou kvalitu, dnes ovládá Švédsko, Finsko, Kanada a Amerika. My se na ten kolotoč díváme a říkáme: "Tohle dělají Švédové, měli bychom to dělat taky."
A proč bychom to dělat neměli, když konkurenci to úspěch přináší?
Důležitá je mentalita a tradice. Na věci můžete jít hlavou, silou, demokracií nebo tuhým režimem, to je v pořádku, ale v konkurenci nakonec rozhoduje vlastní cesta. Když opisujete ve škole, nikdy nejste tak chytrý jako ten, kdo to napsal. My můžeme leccos nastudovat, ale poznatky musíme ztvárnit vlastními silami.
Mimochodem, Rusko jste do výčtu zemí, které nejlépe pracují s mládeží, nezahrnul, protože také zaostává?
Je to zvláštní stát, ve kterém žije spousta přátelských lidí, ale pokud jde o úzus života, tak skok z jařma komunismu do demokracie jen tak nezvládnou. Žít v demokracii je velice obtížné, nejde to, že si každý může dělat, co chce, ale o potřeby společnosti. Hokejisté jdou po sebeprosazení, což ruskému hokeji škodí. Další věc je, že chybí koučové jako Tarasov, který ohromoval svět a ovlivňoval hokej. My takovou osobnost také nemáme.
Ještě se vrátím ke Světovému poháru, který NHL obnovila po dvanácti letech. Může převzít roli olympiády?
Myslím, že nepřevezme. Světový pohár je zájmem silné finanční skupiny, kdežto olympiáda je globálně řízená záležitost.

Ale co když na olympiádu přestanou jezdit hráči z NHL?
To je politická otázka. NHL jde o to, aby držela měšec, ale olympiáda má už od myšlenky Coubertina úplně jiný charakter. Teď je otázka, do jaké míry bude NHL potřebovat celosvětovou image.
Přespříští zimní olympiáda se koná v Číně, která v hokejovém turnaji nechce udělat ostudu. Může aspoň částečně zopakovat rychlý vzestup Sovětského svazu z 50. let?
Nemůže, ale Číně bude stačit, když porazí Japonce, kteří mimochodem hokej prozatím nezvládli, stejně jako Jižní Korea. Přitom jde o sportovně šikovné národy. Číňanům, ať už udělají cokoliv, to bude taky dělat problémy.